2015
Malina (není) Oliva
Motto: Poptávka po Malinách je vysoká. Maliník je obvykle prodáván na trhu za velmi uspokojivé ceny. (Wikipedia)
Motto: Z Olivy získáváme olej, který dělíme na panenský, rafinovaný a směs obou těchto olejů. (Wikipedia)
Dříve než se vydáme do výstavních prostor Galerie Orlovna na výstavu
Michala Maliny a Ondřeje Olivy je třeba si vyjasnit pojmy. To nám umožní
lépe uchopit vystavovaná díla a povede to snázeji ke skutečnému
uměleckému zážitku. Malina opravdu není Oliva!
O tom netřeba vést polemiku. Jejich odlišnost je velmi výrazná, však ve
svém působení dosahují podobných výsledků. Oba mají svá nezaměnitelná
specifika a jsou světově proslulí díky svým nezastupitelným atributům.
Malina je plodem Ostružiníku maliníku (Rubus idaeus), který miluje světlé
lesy, mýtiny a nepřístupné slunné stráně. Oliva je pak plodem Olivovníku
evropského (Olea europea), který náleží mezi nejstarší kulturní rostliny
světa. Malinovník chrání své plody nepřístupnými místy výskytu a
hlavně nepříjemným hustě trnitým keřem. Dobývání Maliny se nikdy
neobejde bez šrámů a jiných následků.
Oliva je přístupný ke žni, vlastně se ani netrhá, nechává se uzrát, pak
padá sám. Má v sobě noblesu dávného mýtu. V judaismu, antickém světě
i ve světě koránu je symbolem míru, blahobytu a plodnosti.
I zralé plody jsou odlišné. Rozmáčkneme-li v prstech Malinu, získáme
tekutinu temné barvy krve. Ta má nevídaně vysoký obsah antioxydantů.
Malinova krev tak může zachraňovat životy, zlepšuje zdravotní stav
kuřáků a alkoholiků a v neposlední řadě pomáhá v boji
s Alzheimerovou chorobou. Rozdrtíme-li v prstech Olivu, získáme olej,
který se stal nejen kulinářským symbolem celé jižní Evropy. Oliva stojí
za zdravým životním stylem a dlouhověkostí. To činí z obou plodů také
velmi výhodný objekt obchodních aktivit. Jejich tržní cena neklesá, má
trvale vysokou hodnotu.
Nejinak je to i v případě umění Michala Malina a Ondřeje Olivy. Jsou
rozdílní, však jejich léčebné účinky jsou podobné. Výstavě jsem si
přidal osobní podtitul: Umění obnovuje vidění. To proto, že tato výstava
představuje přesně to, čím chce být skutečné současné umění. Totiž
býti svědomím současného světa, ve kterém musíme i smíme žít.
K tomuto světu patří bolest, trny a krev, ale i blahodárná úleva,
konejšivá léčba a pokoj.
Svět, který je zoufale současný, ale zároveň je nedílnou součástí
dávných mýtů a duchovních cest. Svět, který lze lépe pochopit a pomoci
mu pouze s obnoveným viděním. V tom je smysl umění, této výstavy a
práce těchto mladých umělců Michala Maliny a Ondřeje Olivy –
proměňuje naše vidění a my smíme poté proměňovat svět.
Tomáš Ježek
Foto: Tomáš Vrtal
Václav Stratil a Martin Helán alias DUO BOYS
Foto: Tomáš Vrtal
Zuzana Růžičková
Foto: Tomáš Vrtal
Oldřich Tichý
Výstava Oldřicha Tichého představí obrazy, v nichž je v pozoruhodné
organické jednotě s celým jeho předchozím dílem rozvinuto téma
vnitřního(duchovního) a vnějšího světa. Jsou to jednak autorovy
tradiční robustní znakovité, symbolistní tvary či „individuality“ ale
i abstraktní práce, zachycující realitu dynamiky života, mnohosti,
nekonečnosti a otevřenosti přírodního a lidského bytí.
web: https://www.oldrichtichy.cz/
Foto: Tomáš Vrtal
Irena Armutidis
Výstava Ireny Armutidis s příznačným názvem BESTIE představí
v prostoru Vodárny soubor sochařských děl z posledních let, kde se mladá
sochařka věnuje především zvířatům a jejich chování. Toto
nepřirozené chování je zásadně ovlivněno lidmi, kteří mění nejen
životní prostor zvířat, ale i jejich zvyky a návyky, které se tak velmi
podobají lidským.
web: http://www.irenaarmutidisova.com/
Foto: Tomáš Vrtal
MIROSLAV MALINA. STRÁŽCI ZAHRAD
Miroslav Malina se narodil 25.dubna 1956 v Uherském Hradišti. Patří ke generaci, která se na umělecké scéně začala objevovat v polovině 80. let 20. století. pro umění konce 20. století není typický jeden sjednocující styl, jak jsme z historie zvyklí, naopak vyznačuje se svobodným tvůrčím individualismem a pluralitou výtvarných názorů. Na mnohavrstevnou uměleckou scénu 80. let vstoupily silné vzájemně se odlišující osobnosti s vyhraněnými programy. Díky neustálým a nepřetržitě se zrychlujícím proměnám současného světa se všichni zúčastnění museli naučit toleranci, pochopení a smířit se s názorovou mnohostí a s tím, že radikální postoje už dávno nikomu neimponují. Pryč je doba vylučování z kolektivních hnutí, útoků na jinak smýšlející. Rozhodujícím měřítkem kvality přece není její příslušnost k novějším názorům, ale originalita, autentičnost, opravdovost vztahu mezi životními postoji a jejich odrazem v umělecké tvorbě. V komplikovaném uměleckém světě vedle sebe existuje řada umělců, ktará svými přístupy navázala na tradiční známé a prověřené metody, další skupinou jsou věční nespokojenci, permanentní vynálezci, objevovatelé, jejich souputníci a následovatelé. Své místo ve světě umění však mají i solitéři, soustředěni ke svým vlastním vizím, kteří intuitivně realizují svůj svět a uskutečňují svoje subjektivní představy a jen těžko se dají vtěsnat do některého ze současných – ismů. Mezi ně můžeme zařadit akademického malíře Miroslava Malinu.
Život a tvorba Miroslava Maliny je spojena s Uherským Hradištěm, kde žije, tvoří a předává své zkušenosti budoucím adeptům umění na Střední uměleckoprůmyslové škole (od roku 1991 vede obor malby). Cesta za hledáním “artstního eldoráda” však nebyla přímočará. Než se pustil na dobrodružnou pouť za uměním a vstoupil na úzkou lávku nové cesty v objevování vlastního tvořivého ducha uplynula řádka let. Vyučil se nástrojářem v Mesitu, ale záhy vyměnil profesní jistotu za poměrně riskantní dráhu malíře, a již více než 30 let tak “píše” svůj výtvarný příběh s mnohými vstupy a výstupy. na jejich začátku i vrcholu stojí kresba, základní stavební kámen celé umělcovy tvorby.
čerpáno z knihy: Miroslav Malina – Tulák po hvězdách
Foto: Tomáš Vrtal
IVO SEDLÁČEK a RADIM HANKE. OD DO
20. 4. – 21. 5. 2015
Radim Hanke a Ivo Sedláček spolu úzce a mnohostranně spolupracují už od
sklonku osmdesátých let uplynulého století, kdy se oba usadili ve Zlíně.
Jak z Třince pocházející sochař Radim Hanke (1963), absolvent VŠUP
v Praze (prof. J. Malejovský), tak brněnský rodák, malíř Ivo Sedláček
(1961), absolvent katedry výtvarné výchovy PF brněnské univerzity, se už
v té době v českém kontextu prosazovali nejenom vlastní tvorbou, ale
i důležitou oborovou organizační a posléze i výtvarnou pedagogickou
činností. Oba například dlouhodobě spolupracují se zlínskou Krajskou
galerii a v roce 1994 stáli též u zrodu Zlínské soukromé vyšší
odborné školy umění, na níž dosud působí pedagogicky a Ivo Sedláček od
roku 1998 i jako její ředitel. V posledních letech se mimo jiné zapojují
také do výstavních aktivit výtvarného seskupení Zlínský okruh, na jehož
ustavení mají rovněž svůj nepominutelný podíl. Jejich tvorba již byla
v průběhu let četně prezentována také samostatně, ale i v rámci
různých výtvarných sympózií a v souborech dalších významných
kolektivních uměleckých přehlídek doma i v zahraničí. Vůbec první
společná samostatná výstava obou autorův proběhla v Chodovské tvrzi
v Praze v roce 1996. Kromě dlouholeté přátelské komunikace je do
společné výstavní síně přivedlo a stále přivádí i určité jejich
názorově si blízké výtvarné východisko, na bázi symbolické figurace.
Svým způsobem to ilustruje také jejich stávající kroměřížská
prezentace, na níž jsou vedle důrazu na novější tvorbu zastoupeny
i některé jí předcházející, starší práce. V retrospektivním
pohledu, ve vzájemné konfrontaci obou pojetí, se však vyjevují i některé
zásadní odlišnosti mezi oběma tvůrci, patrné už v tematické rovině a
spočívající hlavně v jejich rozdílné umělecké mentalitě.
Radim Hanke, autor řady významných sochařských realizací ve veřejném
prostoru (např. pomník T. Bati a J. A. Bati v centru Zlína), jež tvoří
nedílnou součást jeho volné tvorby – kterou je v instalaci výstavy
zastoupen zejména – se i přes důslednou stylizaci tvaru až do podoby
lapidárního znaku, nikdy zcela nevzdává jeho figurálního fundamentu.
Povýtce experimentující malířské pojetí Ivo Sedláčka naopak
v posledních letech vstupuje na půdu ryzí abstrakce. K postupnému odklonu
umělce od figurativní symboliky bezpochyby přispěla jeho narůstající
fascinace fenoménem prostoru. Už na počátku devadesátých let tak začaly
vznikat autorovy vlizelíny (malby zavěšené ve volném prostoru) a stále
častěji i kompozice s příznačným názvem V prostoru. Tento jeho
přístup v současné době (2011–2014) vrcholí v rozsáhlých
malířských kompozicích na papíru, v jakýchsi vzrušujících
vizualizacích dynamiky vesmírných jevů a dějů. Dílo Radima Hankeho je
jiného rodu. Nevztahuje se k vnějšímu kosmu, ale spíše k vnitřním
psychologickým hodnotám lidského bytí. Je vedeno umělcovou instinktivní
touhou po hlubším prožitku řádu světa v doteku s fenomenálními
archaickými a náboženskými tématy. Symbolicky tak otevírá žitý
přirozený svět archetypálním jistotám minulosti.
PhDr. Ludvík Ševeček
