Rozhovor
Rozhovor s Jaroslavem F. Kovandou
Váš záběr je značně široký – malíř, sochař, spisovatel,
básník, scénárista. Co z toho všeho je Vám nejbližší?
To F. mezi křestním jménem a příjmením je sice legrace ve stylu: když
Jan Evangelista Purkyně, proč ne Jaroslav Figuralista Kovanda (ještě bych
možná mohl mít přídomek multi, nikoliv muftí), ale dost podstatná,
protože se snažím, aby mně bylo jedno, v jakém materiálu „lidské
figury“ akorát „obrábím“. Celý život jsem chtěl dělat
jednu věc…
A jak vlastně tvoří taková všestranně nadaná osobnost? Máte
první námět a poté se rozhodujete, zda jej zachytíte slovy na papíru nebo
akrylem na plátno? Anebo si ráno řeknete „Dneska si něco namaluji“?
Nějaká spojitost mezi Vaší literární a výtvarnou tvorbou však určitě
existuje, některé obrazy s námětem Archlebova jakoby ilustrovaly dění
z Vaší knihy Gumový betlém.
Každý si v životě tvoříme nějaký praktický rituál. Poslední
léta (při snídani) si z televize nacpu do hlavy všechny možné zprávy ze
světa, většinou v angličtině, a pak, po půlhodinové relaxaci, v níž
se snažím na všechen ten extrakt katastrof a nenávistí zapomenout, usedám
k počítači a věnuju se psanému. Je-li čas a vhodná konstelace reviduju,
odpovídám na poštu.
Maluju odpoledne a večer. Na sochách pracuji ve svém ateliéru
v Halenkovicích, kde bývám dva tři dny v týdnu. Pro začínající autory
a romantické duše bída a utrpení, ale tzv. inspirace je promile, zbytek je
činnost, která by se dala nazvat taky meliorací. Aneb jak říkal básník
Vladimír Holan: neopájí, co nebylo lisováno.
Sám o sobě prohlašujete, že jste solitér. Výstava nese název
Kubismus v praxi. V jakém slohu tedy vlastně tvoříte? A jak vůbec coby
autor vnímáte takovéto škatulkování?
Všichni hledáme nějaké definice, o něž bychom se mohli na tomto
světě, kde v podstatě nevíme ani, jestli do vesmíru stojíme či visíme,
opřít. Staří Číňané měli pro lidský život nejjednodušší
jmenovatel: vdech a výdech. Někteří Řekové tvrdili, že nejdokonalejší
věc na světě je kruh, čili bůh je kruh. Viz ten devítimetrový ve stropě
římského Pantheonu, který je tak dokonalý, že do té díry ani neprší;
vzlínání vzduchu je v ní tak silné, že déšť na dlažbu nevpustí.
Geniální Picasso s Braquem eliminovali svět na kouli, hranol a kužel. Dál
už se asi nedá pro mne jako ateistu jít. Malba spočívá v tom, jak tento
základ nějakým vhodným způsobem překrýt. Jak
jednoduché, že…
Vaše vzory v podobě Fernanda Botera a René Magritta jsou známé,
ale máte i na české scéně oblíbené tvůrce?
Mám jich spoustu. Úžasný je Jaroslav Róna, Boris Jirků, David Černý,
Rittstein, výborný je Zdeněk Tománek, který měl výstavu bronzů
v Orlovně přede mnou, Jirka Vlach z Uherského Hradiště, rod Malinů
rovněž z UH, atd. atd. V dětství jsem měl rád Mikoláše Alše,
„opluskané“ děvy Josefa Mánesa, a dodnes miluju Josefa Ladu. Nevím, kdo
ve Veletržním paláci přišel s nápadem zvětšit Ladovy figurky do
nadživotní velikosti, ale ten vlys stvořený z jeho postav v čele se
Švejkem se od těch starořeckých sochařských vlysů moc neliší. Jak jsou
ty figury ve své jednoduchosti monumentální! Asi před měsícem jsem si
v lublaňské moderní galerii objevil veliké obrazy od slovinských bratrů
France a Tone Kraljových, kteří mimochodem studovali v Praze ve dvacátých
letech min. stol. Komu jsem ty obrazy ukazoval – bohužel nafocené přes
mobil, ten byl nadšen. Nikdo je však neznal. Inu osud nás malých národů…
Vždyť třeba Jan Zrzavý je určitě lepší malíř než v encyklopediích
protežovaný „skicálista“ Francouz Raoul Dufy, abych uvedl nějaký
odstrašující příklad. A co takový dekoratér Matisse? Nebo podvodník
Andy Warhol, tak zpodobňující současnou dekadenci, kdy je nejen v umění
dovoleno takřka vše. Nebo slavná tenistka Martina Navrátilová, která
pinká tenisáky namočené do barev na plátno a vydává „ty zajímavé
struktury“ za umění. Kdyby totéž udělala nějaká neznámá dorostenka,
dohrála by zbytek života ve svěrací kazajce. Omlouvám se, že jsem se tak
rozjel.
A jak vnímáte srovnání právě s Marcem Chagallem, který
rovněž čerpal témata z prostředí venkova a stejně jako Vy si vytvořil
unikátní styl, kterým zachycoval své náměty?
Ano, Chagall mě kdysi velmi ovlivnil, a proto se mu velmi
vyhýbám.
Vaše obrazy nesou mnohdy i politická a společenská poselství,
např. obrazy s námětem 11. září. Váš příspěvek do projektu Memento
Tiziani, kdy postava stahující Marsya z kůže nese znaky církevního
hodnostáře, mohl na některé diváky dokonce působit kontroverzně. Na
druhou stranu do svých pláten často zakomponujete i malé vtípky, např.
namísto jablka u tří Grácií krabice s džusem. Děláte zkrátka dojem,
že si jdete za svým a nebojíte se konfrontace. Narazil jste někdy? Urazilo
nějaké Vaše dílo někdy někoho?
Kdysi mého tatínka, když jsem mu k Vánocům věnoval portrét
spolužačky. Nelíbily se mu její švidrající oči. A jeden malíř mi
kdysi nadával rovněž za cosi, co se mu na mých obrazech nelíbilo. Ale po
stránce malby, nikoliv obsahu.
Přestože jsem přesvědčený ateista, hluboce si vážím lidí, kteří
mají v sobě Víru. Já mozek hezkými obrázky vystlaný nemám. Abych se
opravil: třeba Ježíš Kristus a jeho poselství má úžasný humanistický
potenciál. Nicméně historie dokládá, že Nejsvětější církev svatá,
dříve mocné politikum, jak všichni víme, to krásné poselství šířila
velice nehumánními prostředky. Zajímalo by mne třeba, o kolik počty
„katolických obětí“ převyšují ty komunistické, když už jenom
třicetiletá válka trvala tak dlouho, kolik žen bylo upáleno pro
čarodějnictví, jestli genocida Inků či Aztéků španělskými
konkvistadory nenaplňuje rovněž původní obsah slova holocaust.
Ale můj „církevník“, co předstírá odřezávání Marsyovy kůže, má
na čepici černý kruh, nikoliv kříž (1), a pod krkem žabu. Pakliže by to
někoho urazilo, zřejmě by se v něm nádherně zobrazil bonmot, že
potrefená husa nejvíc kejhá.
(1) Jeden můj přítel učitel mně vyprávěl, že u nich na hudební škole
v padesátých letech dostali povolení slavit Mikuláše, ale pouze
v případě, když si na mitru namaluje místo kříže houslový klíč.
Hádejte, jak to dopadlo.
Moc se mi líbí Váš uctivý a obdivný postoj k ženám a jejich
údělu, který jste prezentoval na komentované prohlídce. Nevím proč, ale
napadla mě v této souvislosti otázka, zda jste někdy namaloval obraz
Madony?
Vaše otázka se mi líbí. Ano, ale už nevím, kdo ho má. Na tom obrazu
tlačí žena kolo, na němž na nosiči vzadu veze bombu na plyn a řepný
chrást. A na řídítkách má dvě tašky s nákupem a na sedátku děcko.
Možná bych to měl namalovat znovu a možná by se to dalo pojat
i současněji.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji za celou galerii Orlovnu plno sil a chuti do práce.
Mgr. Martina Šišková
V Kroměříži dne 28. 7. 2017
