Eva Vajceová a Stanislav Vajce 21/5/2012 – 24/6/2012
21/5/2012 – 24/6/2012 Eva Vajceová a Stanislav Vajce
Do Česka se po pětadvaceti letech vrací výtvarné legendy let šedesátých.
Výstavní prostor Orlovna a Malá galerie
PREZENTACE ZAHÁJENÍ VÝSTAVY
Zpracované foto ze zahájení výstavy od Alenky Kristové.
PREZENTACE PRÁCE
Tvorba obou umělců, Evy a Stanislava Vajcových, vzniká po léta ve
společném prostředí a je prostoupena obdobnými společenskými
i uměleckými vztahy, avšak představuje dvě individuální díla,
odlišující se od samého počátku jejich výtvarného formování. A to
i přes to, že výuka v atelieru monumentální malby Aloise Fišárka a
textilního výtvarnictví Antonína Kybala se v mnohém prolínala;
soustředila se na zvládnutí a ovládnutí prostoru, na monumentální
působnost díla, na propojení tvarů a barevných tónů tvořených světlem,
jeho silou a účinem. Nelehký úkol. Ať monumentální malbou či tapiserií,
obdobně jako mozaikou nebo vitráží, lze vyjádřit náročné koncepce a
velkolepé kompozice. Avšak na počátku vždy stojí námět a obsah,
umělcův vnitřní svět zaznamenaný třeba pouhou barevnou feérií na
kartonu. Mezi oním kartonem a konečnou podobou díla se vrší mnohé
z lidského a uměleckého života svých tvůrců, ale také kus osudu Evropy.
S poznáváním světa, dalo by se říci, dostává dílo Evy a Stanislava
Vajcových podivuhodný, posunutý, mnohovrstevný smysl. Prostor pro sen, pro
metaforu či zkratku se nezmenšuje, naopak, otevírá se do mnohem větší
šíře.
Každá výstava je pouhým torzem, zlomkem díla, nelze však hovořit
o neúplnosti o nedoslovnosti, ta je pouze vnější. Eva Vajce se po léta
zabývá sakrální tématikou. Šíře jejich zájmů a znalost
kulturněhistorických uzavřených epoch je předpokladem pro vlastní
interpretační stylizaci patřící již do našeho věku, navíc prováděnou
obtížnou technikou tkaní. S rostoucím ovládáním technických
prostředků se v jejím díle vytváří prostor pro sílu vcítění, pro
evokační schopnost, která uvolňuje představy a v konečném řešení nese
znaky vyzrálého osobního slohu. Totéž lze napsat i o bytostném malíři
Stanislavu Vajcovi. Rukopis jeho obrazů a koláží je v šíři malířského
světa zcela rozpoznatelný. Otevírá nám brány do světa malby, která není
odleskem světa, ale jeho nenapodobitelným podobenstvím. Má znaky ryze
osobní pravdivosti, oplývá svěžím a zároveň natrpklým půvabem, který
nemá nic společného s líbivostí ani s podbízivostí. Ber anebo nech
ležet, říká české úsloví.
Výstava Evy a Stanislava Vajcových chtěla být a je evokací člověka a jeho
pohledu na svět i vztahy v něm, zaujmutím jeho stanoviska závislého na
nesnadno zvažitelných hodnotách. Jejich pohled je pro ně samé objevem a
nám přináší útržky poselství, která obohacují mapu lidského ducha
o nová místa. Milena Klasová V Klánovicích, květen 2012