Galerie Orlovna z.s.

Otevřeno út-ne
10–17 hodin

Na Sladovnách 1492
767 01 Kroměříž

© 2016

Nová stránka 1

design by Malina: .

SPONZOŘI >>

Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.galerie-orlovna.cz

počítadlo.abz.cz

2014

FRANTIŠEK JANULA. HOSTINATO RIGORE

František Janula (* 24. března 1932, Lysá nad Labem) je český malíř, vnímán nyní jako francouzský (od roku 1968 žije trvale v Paříži), patří k významným osobnostem moderního evropského malířství.

Dětství prožil v Lysé nad Labem, kde jeho otec působil jako zahradník zámeckého parku. Měl možnost seznámit se se zámeckými sbírkami, které ho fascinovaly tak, že se již jako dítě rozhodnul stát se malířem. Absolvoval střední Odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a bez maturity, ještě před dosažením plnoletosti, byl přijat ke studi na VŠUP v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického (1950–1955). Jako malíř ve svobodném povolání žil bohémsky v ateliéru na Novém Světě, pohyboval s v okruhu umělců Divadla Na Zábradlí, kde měl jednu z vernisáží při premiéře hry Václava Havla Zahradní slavnost (3.12.1963), vystavoval, ilustroval knihy, jeho kresby otiskovaly literární časopisy (kupř. Svět literatury). Po výstavě v Galerii Mlada Fronta v roce 1967 s pomocí kulturního rady francouzského velvyslanectví Henri Ehreta získal stipendium na École nationale supérieure des beaux-arts. Po srpnové okupaci v roce 1968 do Paříže přesídlil definitivně.

Téměř okamžitě začal vystavovat v pařížských galeriích, mmj. ve slavné galerii Studio Paul Facchetti (1973), soustavně v Galerii ABCD a galerii DELIRE AN FORMATION, Galerii ARTO a v Galerii Simoncini v Lucembursku. Desítky dalších výstav z celkového počtu ca sto třiceti byly uspořádány v jiných pařížských galeriích a v západní Evropě vůbec, ke dvěma desítkám od roku 2000 i v Čechách.

František Janula se spřátelil s významnými francouzskými básníky, kupř. Michelem de Smet, Jossé Pierrem, Jeanem Orizetem či s výtvarným kritikem Jeanem Marcem Natelem. Jejich básnické sbírky začasté ilustroval a sám se básnické tvorbě začal úspěšně věnovat, vydal již čtyři básnické sbírky s prostým názvem Carnet (Sešit) a sbírky básní Mé měsíce a Cesty.

První žena Františka Januly Eva Kopáčová je dcera českého malíře Jaroslava Kopáče, z tohoto manželství se narodila dcera Tereza. František Janula žije v Paříži se svojí druhou ženou Kateřinou, roz. Bernáškovou, vnučkou básníka Karla Tomana.

Počátky malířské dráhy Františka Januly spočívají především ve figurativní tvorbě, víceméně realisticky a výrazně svébytně pojaté. Před odchodem do Francie se již částečně zabýval abstrakcí, v pařížských podmínkách nového a nelehkého životního začátku se načas opět vrátil ke kresbám. Postupně se ale abstraktní vyjádření stalo jeho doménou. Vesměs jsou jeho práce hodnoceny jako natolik originální, že se vymykají jakémukoliv typickému zařazení. Velmi podmíněně je lze vnímat jako lyricky abstraktní, ale i symbolistické, expresivní, s ozvěnami baroka atd atp.

František Janula při své tvorbě velmi volně kombinuje a střídá nejrůznější postupy a povrchy začasté v podobě originálního experimentu na pomezí obrazu, kresby, grafiky či objektu. Používá olej, temperu, pastel, akryl i kvaš mnohdy ve složitých kombinacích. Využívá přitom netradičních a roztodivných povrchů, struktur a podkladů, ať již jde o plátno, dřevo, papír, tapety, karton, podlahové krytiny, textilie, lepenku, kov, dlaždice, průmyslově vyráběné desky, umělohmotné fólie a maquety či obyčejné dveře či okna. Pracuje s neobvyklými formáty a libovolně je překračuje, maluje oboustranně či pouze na zadní strany napnutých pláten a rámů a zkoumá tak zákulisí obrazu. S oblibou používá americké retuše, stříkané barvy, principy koláže či asambláže a povrch narušuje razantními vrypy a vrty. Obrazovou plochu libovolně prořezává, stříhá, řeže, přelepuje a slepuje a jinak deformuje a doplňuje.

V katalogových textech bývají zmiňovány klíčové momenty jeho tvorby, jako např. : „… propojení racionálního přístupu s bohatou imaginací… neočekávaná hra s elementy a prostupování a vrstvení významů… uměřená tvrdošíjná přísnost……zemitý sen a kosmické opojení… výbušná tvorba… promyšleně skloubené záměry“. Všechny tyto citace mají svoji váhu a dobře charakterizují umělcův profil. Jeho podstatou je však především obrovské nasazení a vášeň pro malbu, kterou sám autor příznačně nazývá „ velkým dobrodružstvím“.

Ve Francii má okruh sběratelů, mnozí z nich sledují jeho práci již desítky let. Je vnímán jako jeden z mála malířů cizinců, který v Paříži uspěl, a pro svůj původ je často spojován se jmény Františka Kupky a Josefa Šímy, jakkoliv výtvarně je jeho poloha odlišná.

František Janula je, především ve Francii, uznávaným a ceněným malířem. Za svůj dosavadní život vytvořil tisíce prací, jejichž společným znakem je komplexní fantazie výrazu a formy a v důsledku toho naprostá originalita a nezaměnitelnost, která nikterak neubírá estetickému účinku a celkové působivosti vytvořených děl. V posledních deseti letech se do Čech vrací alespoň svými výstavami, které vždy mají zasloužený ohlas. Česká televize o něm již natočila několik dokumentů, kupř. „František Janula, malíř“ (1998), a „Chtěl být klaunem“ (2006), či reportáží z jeho českých výstav.

TEMNÉ HLUBINY ŠTĚSTÍ

Vystavující umělci: Aleš Brázdil, Jan Gemrot, Martin Kámen, Ondřej Oliva, Róbert Palúch, David Saudek, Pavel Vašíček

Projekt „Temné hlubiny štěstí“ reflektuje věčnou rovnováhu sil ve vesmíru. Zrcadlí fakt, že extrémy jakýchkoli dějů se nalézají ve stejném bodě. Zánik je současně růstem, okamžik štěstí je zároveň momentem hrůzy.

"Pro výstavní projekt, který jsem nazvala „Temné hlubiny štěstí“, jsem oslovila sedm významných představitelů současné umělecké scény. Aleš Brázdil, Jan Gemrot, David Saudek a Pavel Vašíček reprezentují individuálně rozrůzněné malířské přístupy, sahající od hyperrealistické a realistické tvorby až k expresivnímu, barokizujícímu výrazu či konceptuálněji zaměřené linii. Martin Kámen, ze zastoupených umělců nejvíce názorově postmoderní, zpracovává své náměty jako aranžované fotografie. Sochy a instalace prezentují Ondřej Oliva a Róbert Palúch. Při přípravě tématu pro tuto výstavu jsem záměrně nezvolila konflikt politický nebo aktuálně společenský, ale v protikladu k trendům jsem se rozhodla pro motiv v pravdě existencionální. Projekt „Temné hlubiny štěstí“ reflektuje věčnou rovnováhu sil ve vesmíru. Zrcadlí fakt, že oba extrémy jednoho děje se nalézají ve stejném bodě v časoprostoru. Zánik je současně růstem, okamžik štěstí je zároveň momentem hrůzy. Tento přírodní i filozofický, snad jediný všeobecně platný princip, představuje jednu z možných cest k pochopení vlastní existence. Přijetím takového poznání se stáváme samostatnou entitou anebo, snad lidově řečeno, dospělým jedincem. Schopnost prožívat štěstí je spjata se schopností snášet jeho ztrátu a s ní spojenou bolest, což ve své jednotě vyjadřuje hlubiny lidské osobnosti.

„Každý člověk chce být šťastný, ale aby se šťastným stal, je třeba, aby nejprve věděl, co štěstí je.“ J. J. Rousseau (1712–1778)

Je příznačné, že jen málo pojmů z oblasti etiky je v běžném jazyce tak frekventovaných jako termín „štěstí“. Odborná literatura se mu naproti tomu až do nedávna v podstatě vyhýbala. Jednu z prvních psychologických prací o štěstí a šťastných lidech představuje studie Warnera Wilsona z roku 1967. Ten „typicky šťastného člověka“ charakterizoval jako „mladého, zdravého, s dobrým vzděláním, dobře finančně ohodnoceného, družného, optimistického, bezstarostného, žijícího v partnerském svazku, s vysokou sebeúctou, přiměřenými aspiracemi, různou mírou inteligence a bez ohledu na pohlaví“ (tudíž běžně dané objektivní podmínky).

V novém miléniu se etablovala „věda o štěstí“ („science of happiness“), avšak zkoumá se spíše „well-being“, psychický stav pohody či sociální stav blahobytu. Jako zdroje osobní pohody bývají uváděny faktory demografické a socioekonomické, osobnostní dispozice (genetické předurčení), sociální vztahy a shoda mezi osobním očekáváním a skutečností. Protože štěstí závisí i na vnějších okolnostech, může se stát reálně nedosažitelným. Tato vazba vnáší do problematiky štěstí prvky tragična. „Kdo mluví o štěstí, má často smutné oči.“ Louis Aragon (1897–1982)

V posledních letech se vědci soustředili na otázku „více blahobytu, avšak nikoli více štěstí“, neboť ačkoli se v posledním půlstoletí mnohonásobně zlepšily životní podmínky, lidé se šťastnějšími nestali. Přímo úměrně k tomu, jak v hyperkonzumní společnosti trh stále lépe uspokojuje osobní potřeby, vzrůstá nespokojenost jedince se sebou samým. Gilles Lipovetsky příznačně hovoří o „paradoxním štěstí“. Dnešní člověk ve svrchované míře konzumuje k oslnivosti dovedený spektákl o štěstí celebrit. Tradiční logiku zastírání nahrazuje ostentativní předvádění výjimečných podmínek a následného štěstí. Avšak za „třpytivou“ podívanou se otevírají nedozírné propasti… „Kultura štěstí“, v důsledku zvýšených nároků na to, jaký být a jak se jevit, zneužívá stav hypermobilizace a stresu. Pod dominantou „despotické radosti“ triumfuje nespokojenost a frustrace z absence euforických prožitků. Právě proto projevuje veřejnost velký zájem o zprávy, jak se u obdivovaných osobností štěstí zvrhne. Jak o přihlížení neštěstí pravil již Lucretius, v tu chvíli je potěšující sledovat, jakých trýzní jsme sami ušetřeni. Štěstí jako společenský ideál se začalo prosazovat již na počátku 20. století, ale v hierarchii hodnot a ve společenských normách mu bylo přiřknuto až druhé místo, podrobeno vyššímu řádu morálky a povinnosti. Ve druhé polovině 20. století rozložila logika masové spotřeby mravoučná kázání a ustavila kulturu, v níž štěstí vítězí nad morálním kodexem. „Štěstí anebo nic“. Z mého pohledu, je-li štěstí stavem, kdy naše potřeby jsou beze zbytku naplněny, patří mezi ně zajisté i morální zadostiučinění. Toto filozofování bych zakončila slovy: „Štěstí nepochází z velikosti života, ale z jeho malých a osvěžujících věcí, které se musí pěstovat a vyhledávat… Ostatně – štěstí nemusí být ničím veselým a blaženým, jsem si skoro jist, že štěstí mohou být velká a tragická jako umělecká díla.“ Karel Čapek (1890–1938)

Aleš Brázdil představuje soubor obrazů „Bez názvu“, v němž se oproti trochu ironickému titulu projevuje silná literární inspirace. Ve srovnání s jeho předchozí, méně „popisnou“ tvorbou, je vystavený cyklus krokem, kdy se jeho téměř nekomentované obrazy váží s překvapivou mírou upřímnosti k hlavním inspiračním zdrojům jeho umělecké práce.

Jan Gemrot vystavuje cyklus uvedený mottem „Pravdu nebo mír?“, v němž rezonuje tématika existenciální i sexuální. Zvláště bych chtěla upozornit na plátno „V ponorce“, kde autor fascinujícím způsobem spojuje obraz „z námořnického manuálu“ s ležící postavou, jako v rakvi. Existuje mnoho odkazů vztahujících se k potopení ponorky na dno jako symbolu osamění a zmaru. Přesto toto dílo spíše uklidňuje jistou hravostí a vytříbeným vkusem, se kterým autor propojil chmurnou inspiraci a své velmi svěží vidění světa.

Martin Kámen pojmenoval svůj nový, sofistikovně komponovaný soubor fotografiií „Black as Sin“. Neotřelým a svižným pohledem v něm zacílil na symboliku smrtelných hříchů, kterým podléhají jednotlivé typy osobností dle esoterické tradice enneagramu. Vnímám tento cyklus jako téměř podvědomou inspiraci „alejí“ hříchů na zámku Kuks, kterou jsme před několika lety společně obdivovali.

Ondřej Oliva prezentuje cyklus „(An)organic“, vystihující věčný souboj organické a anorganické hmoty. V jeho dílech se mistrně snoubí technicistní dokonalost s tektonikou živých forem. Nejnovější objekty „Tvor muž“, „Tvor žena“ jsou pravděpodobně v jeho práci nejkonceptuálnější. Dokonalost sochařského tvaru se v jednom místě transformuje do pohledu do „útrob“ a ladnost a krása se mění v nebezpečí, až zkázu.

Róbert Palúch ztvárňuje v souboru objektů „Balance“ s velkou mírou invence protiklady pohybu a klidu, struktury a chaosu, a zejména onoho vratkého bodu rovnováhy mezi nimi. Svými monumentálními realizacemi, které přesahují do mnohovýznamovosti, prokazuje neobyčejnou citlivost a schopnost protínat schémata. V nové realizaci „Sebereflexe“ opouští materiál kartáčů a vytváří typicky symbolický objekt, balancující mezi 80. léty a „historizujícím slohem“.

David Saudek uvádí premiéru cyklu „Rány těla, rány mysli“, v němž originálním způsobem srovnává nesrovnatelné – postižení ducha a fyzična. Jako ve své předchozí tvorbě komponuje své obrazy ze sociálně-demografických sond. Tyto výsledky zjednodušuje a převádí na symboly, tedy vlastně na určitý druh univerzální řeči. Další vystavená plátna jsou „glosami protikladů“, k čemuž poukazují ironicky citované symboly.

Pavel Vašíček nazval svou sérii obrazů podle ústředního díla „S vědomím v bezvědomí“, které vypovídá o stavu vědomí člověka v dnešní době. Autor se zde přiklání k daleko surreálnější formě s důrazem na existencionální motiv. Po delší době můžeme na jeho plátnech vidět reálné tváře a také si snadněji jednotlivé symboly odvozovat. Sami posoudíte, že to je příjemnou změnou a přínosem. "

FRANTIŠEK HODONSKÝ STARŠÍ. PASTELOVÉ MEDITACE

František Hodonský (1925 – 1999) se po celý život zabýval krajinou jižní Moravy. Břeclavsko s řekou Dyjí a jejími bujně zarostlými břehy, Lednicko – valtický areál s hladinami rybníků, táhlé kopce s vinicemi mu skýtaly dostatečně širokou námětovou inspiraci. Objevoval a komponoval zcela neznámé motivy a vznikly tak stovky pastelů, ve kterých dosáhl hlubokého spříznění s tamní krajinou.

Dovedl se zaměřit jak na reálný detail, tak, zvláště ve druhé polovině života, abstrahoval krajinu do monochromních celků s podtextem zdůrazněného nebo utlumeného světla. Cyklus „Světelné potoky“ namalované nedlouho před jeho odchodem, jsou toho důkazem. Na základě mnohaletých zkušeností si uvědomoval podstatu krajinných zákonitostí a pocity monumentalizoval do jednoduchých kompozičních rozvrhů.

Vedle malby se zajímal i o litografii, kterou tiskl v Praze v litografické dílně Jana Tůmy. Tady se mu otevřely nové možnosti stylizace grafické zkratky. Vážným inspiračním zdrojem se F.Hodonskému stala i fotografie, na které si uvědomoval celkovou atmosféru a tvarovou strukturu plenéru. Část jeho pracovních fotografií se staly součástí výstavy ve zdejší expozici. Na snímcích je vidět shoda okamžitého optického pohledu s plenérovou „vysezenou“ malbou pastelem. Na sklonku života se staly fotografie užitečnou pomůckou při pastelových meditacích v jeho břeclavském ateliéru.

Tato výstava je vzpomínkou na otce, k jeho letošním nedožitým devadesátým narozeninám.

Prof. František Hodonský ml.
Březen 2014

FEMALE HYSTERIA V KROMĚŘÍŽI!

Umění zavrhované kvůli prudérnosti, nebo vášnivě obdivované? Ženy v umění? Zakladatel psychiatrie, lékař Phillipe Pinel, už v 19. století prohlásil, že příčinou hysterie jsou skryté a potlačené vášně. Hysteria znamená řecky děloha. Ta údajně v ženském těle putuje, a dostane-li se do hrudi, žena se začne dusit a nemoc se v plné míře projeví. Takto byla diagnostikována nemoc Female hysteria… Možná, že právě na této výstavě bude řečeno, co onou „vášní žen“ vlastně je..?!
Tyto čtyři umělkyně se již v tomto seskupení představily pod názvem Female hysteria na výstavách v Galerii Diamant (Praha 2009), v Galerii Beseda (Ostrava 2010) a Galerii Peron ( Praha 2011).

Alena Kupčíková

nar. 1976 v Šumperku, od studií žije v Praze. Studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni a výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, je absolventkou pražské Akademie výtvarných umění, magisterského studia u prof. A. Veselého a doktorandského studia u prof. M. Knížáka. Studovala rovněž v Jihoafrické republice na Technikon Natal v Durbanu a na Pařížské Ecole Nationale Supérieure des Beaux Arts. Je členkou mezinárodní výtvarné skupiny FEMLINK, (1 žena, 1 video, 1 země), založené v Pařiži v roce 2006. Získala mezinárodní cenu, u LVMH – Louis Vuitton – Moët Hennessey v Paříži ve Francii, za intimni obrazy „Chlupatice“. www.alenakupcikova.cz

Jejím nejznámějším dílem je vytvoření ojedinělé techniky „chlupatý reliéf “. Někdo by to mohl nazvat koláží chloupků z ženského intimního ohanbí. Tímto tématem Alena Kupčíková otevřela velké tabu mezi širokou veřejností nejen na území České republiky. Chlupatice, jak jim autorka říká, jsou nerozlišitelné od kresby tužkou. Časem autorka začala v dílech používat i jiné chloupky a chlupy, např. mužské a zvířecí. Alena i nadále pokračuje ve své provokativní tvorbě, kterou inovovala o techniku malby na plátno jediným ženským chloupkem, který je pak jako relikvie instalován u každého obrazu. Chloupky z ohanbí dále rozvíjí, stříbří a zlatí je ručně i galvanicky, celé dílo pak osází brilianty. Další její novinkou jsou obrazy ženských těl sestavené z broušených křišťálových kamenů zn. Preciosa® GENUINE CZECH CRYSTAL, spolu s používáním krajek a brokátu, jež jsou zalité ručně do epoxidové pryskyřice. Také fotí rozbité cesty a převádí je do reliéfu z českého křišťálu. V roce 2013 zahájila nový projekt a to vytvoření nové Československé epopeje. Autorka vyzývá československý národ: DARUJTE SVÉ OCHLUPENÍ z ohanbí, historicko – geograficko-genetickou relikvii českého, potažmo československého národa. Pro autorku s dyslexií má velký význam samotné ilustrování slov. Práce se slovy souvisí i s jejím doktorandským projektem, jímž je interaktivní multimediální Testy a Slabikář pro možné odhalení a prevenci počátečních problémů se čtením a psaním pro děti od 4 let (více na www.dys.cz). Řadu let se zabývá také záznamy partitur různých „věcí a jevů“. Vytvořila např. hudbu z pohybu slunce, zobrazila zvuk celého lesa i jednotlivých stromů, ztvárnila také hudbu očí. Do partitury zaznamenala pohyb lidí s použitím GPS technologie atd. Pomocí kódu, obrazu a zvuku je transformuje do vizuálních a akustických obrazů. Alena Kupčíková založila neziskovou organizaci Umění a věda na podporu dyslektickým dětem a vyhlásila 9. září Dnem dyslexie (poprvé 2010 v Národní galerii v Praze). Svá díla a animace vystavuje po celém světe od Mexika, Estonska, Francie, Italie, Filipín, USA atd. Její díla jsou zastoupena např. ve sbírkách Národní Galerie v Praze, v soukromých sbírkách v České republice, Německu, Holandsku, Slovensku, Japonsku, Anglii, USA a Švýcarsku.

Markéta Korečková

nar. 1975 v Chrudimi, žije v Praze, dva roky studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Hořicích, odkud ji v 16 letech přijali na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala v ateliéru sochařství prof. Karla Nepraše. Je členkou skupiny Central Europe Stuckist. www.koreckova.net

Cyklus „Zakleté princezny“ začala autorka vytvářet v roce 2010. Téma vzniklo na motivy pohádek o zakletých princeznách, tajemných bytostí bez zřejmé identity, čekající na „kouzlo“, kterým budou vysvobozeny. První z cyklu „Malá černá“ a „Malá bílá“ (2010–2011) jsou ještě rezignované ležící draperie z gumy s náznakem těla. Možná svobodné bytosti, které se zapletly do svých vlastních sítí… Mohou ale rovněž asociovat svlečenou kůži podivného tvora, který zde zanechal falešnou stopu. Stejně dvojznačně lze vykládat i další stále rozpracovaný projekt cyklu „Najády“(2010–2011). Najády byly v antické mytologii vodní nymfy, které mohly žít na Olympu s bohy, nebo se svými smrtelnými manžely na zemi. V biologii jsou to larvy vodního hmyzu, které se jen částečně zakuklují a jsou dravé. V podání autorky jsou to zahalené ženské figury v životní velikosti, některým z hlav vyrostly i nebezpečné zvířecí (samčí) rohy. Výklad tedy může být propojení mužského světa s ženským v jeden „ideální“ celek, nebo naopak ženská agresivita, která si opanuje mužské symboly. Paralelně s prací na zahalených figurách přišla potřeba zvolit téma zcela opačné- autoportrét. A to rovnou nejkonkrétnější autoportrét – sejmutý otisk tváře. Svou tvář – její negativní odlitek, umístila do konkrétní a všeobecně známé pozice – veraikon. Mění svou tvář za tvář Krista. Otisk „svaté tváře“ jedinečného muže je nahrazen otiskem make-upu běžné ženy na bílé roušce. „Osobní veraikon“ (2010–2011).
Pravidelně vystavuje na českých a zahraničních výstavách. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní Galerie v Praze a v soukromých sbírkách.

Petra Šimková

nar.1976 v Praze, žije a pracuje střídavě v Čechách, Francii a Indonezii. Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově, je absolventkou Sorbonny a Vysoké Umělecko-průmyslové školy v Paříži.
www.petrasimkova.com

« Spoutat » nepolapitelné – tělo, jak motýlek tančí okolo světla jím zvábený, lapený virem života, fascinovaný, zajatý, žasnoucí obdivnou přitažlivostí.
Jedná se o variace autoportrétů, kde je současně modelem a fotografem, věnujícím se tématu zdvojení a proměn v odrazu obrazu svého těla. Hledající zvláštní osobitou estetiku, v úsilí o rozvinutí vlastního způsobu tvorby, zachycující pomocí těchto prací, jenž jsou fotografickými úvahami o světle jako životě a o lidském « Já » a jeho odrazu, jakoby se stával sám živým, žijící paralelní život. Je to hra s pohybem a se světlem – paprskem vrženým přímo, vertikálně či v jiných směrech, ponechávaným náhodě v jeho drahách, v jeho zániku a zas náhlém znovuobjevení v šálivém tanci. Zdroj osvětluje svůj objekt, ale i on sám se stává objektem spolupracujícím s tvary, kterým dává vynořovat se z nicoty a « žít ».“ Stejně jako já, světlo se stává tématem, hercem obrazu, jemuž rovněž dodává svůj obsah a charakter, svou konzistenci. Tato dualita dvojí funkčnosti sbližuje člověka – autorku samou – se světlem a vzniká jakási spoluúčast, komplicita, která jí umožňuje pronikat do dalších dimenzí. Tělo se stává v přímém světle snad jemnějším, křehčím, někdy téměř přízrakem, ale hlavně v něm ožívá jiné, další « Já ».“ Umělecká fotografie – oproti komerční sféře a jejím strategiím – zde není proto, aby posilovala ustálené předsudky, autorka naopak potřebuje rušit toto okolí, otevírat neprobádané cesty, nikdy nefotíc pro ostatní, spíše se jedná o fotografický deník.
Vystavovala v českých a zahraničních galeriích, její díla má ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšová jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou a soukromé sbírky.

Ivana Štenclová

nar. 1980 v Opavě, v současnosti žije a pracuje v Ostravě. Studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Opavě, je absolventkou Akademie výtvarných umění, ateliér kresby u prof. Jitky Svobodové, za svou diplomovou práci získala cenu Josefa Hlávky.
www.stenclova.cz

Nejnovější díla této ostravské autorky poukazují na návrat k zachycení a pochopení ženy v její prapůvodní úloze – nositelky nového života. Jistou sympatii nalézá v mytologické Dianě. V této panenské bohyni světla a lovu se slučují dva životní protipóly, jejichž blízkost Štenclovou fascinuje, a sice atribut ochránkyně kojících dívek a samotného porodu, který se snoubí s oslavou zrození a na straně druhé krutá a všudypřítomná smrt při probíhajícím lovu. Série vyobrazení jakýchsi portrétů dítěte, jež zatím spočívá v lůně ženy, zkoumá vztah vědomí hmotného těla matky a přírodních či „Božských“ principů, které se samovolně odehrávají bez jejího možného zásahu. Otevírá se zde rovněž otázka, kdy se člověk stává člověkem? A je vůbec možné vizuálně zhmotnit někoho, kdo v našem oficiálním světě zatím technicky neexistuje? Kromě klasické malby na plátno, Štenclovou zaujal daleko nepoddajnější materiál, jakým je kov. Tušovou kresbu převádí v počítačovém programu do křivek a ty jsou následně laserem vypáleny do plechové desky, na kterou poté autorka ještě maluje a kreslí. Do hry se tak dostává okolní prostor, jenž se díky odebraným místům propojuje s námětem, čímž tuhý definitivní podklad zjemňuje a umocňuje pocit nejednoznačnosti zpracovaných témat.Vystavovala a vystavuje v mnoha českých a zahraničních galeriích. Je zastoupena ve sbírkách Národní Galerie v Praze, švýcarské nadaci J. a M. Jelínek, Galerii výtvarného umění v Ostravě, Muzeu moderního umění A. Warhola na Slovensku, sbírce města Chelmek v Polsku, galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře a v řadě soukromých sbírek.

Markéta Urbanová

nar.1978, pochází z Turnova, kde vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu. Absolventka Akademie výtvarných umění, ateliér klasické malby u prof. Zdeňka Berana. Dnes na Akademii působí jako pedagog. Je členkou skupiny Central Europe Stuckist a Volného sdružení Mánes.
www.marketa-urbanova.cz

Markéta Urbanová působí na české výtvarné scéně téměř 14 let. V její tvorbě nacházíme několik námětových poloh. Na jedné straně dokonalou hyperrealistickou malbu s výrazným emotivním nábojem a jako protipól abstraktní malbu, kde nacházíme něhu a vnitřní klid. Zatímco se v hyperrealistické tvorbě promítá svět kolem nás, abstraktní malba odráží vnitřní svět autorky. Cítí, že „k úplnosti je potřeba obojího“. Ve svém díle provokuje a experimentuje. V její tvorbě se často objevují ženské portréty a figury. Starší hyperrealistický cyklus zahrnoval sérii aktů zabalených do potravinářské fólie. Autorka tak kriticky poukazuje na nepopulární fakt, kdy se lidské tělo samo stává spotřebním zbožím a předmětem černého trhu. Později téma zjemňuje dávkou erotiky a nadsázky, kdy se modelkám samotný happening zalíbil a změnil se v hru – cyklus Kybele a Čichání. Dalším zásadním cyklem se staly obrazy na téma Černých nevěst. Autorku inspirovaly staré antické fresky z Pompeií a Herculanea, na jejichž pozadí rozplétá osudy krásných žen, jež přijaly svůj těžký životní úděl. V obrazech zachycuje vrcholnou scénu právě proběhlé tragedie, kdy Sudička přináší zprávu nevěstě o smrti milence. Symbolem zmaru se pro Markétu Urbanovou stalo černé vejce. Samotné téma je pouze renesančně naznačeno a schováno pod rouškou tajemství, stejně jako tvář nevěsty pod černým závojem. Otázkou zůstává – Je tato smutně se usmívající nevěsta opravdu tak nešťastná?? Inspirací pro autorku jsou realita a sny, které promítá skrze své modelky na obrazy. Jsou to většinou ženy, které v zastoupení představují autorčinu vnitřní imaginaci. Mezi figurativními a abstraktními polohami tvorby, které odráží realitu světa, nacházíme cyklus, který autorka nazývá Soukromé krajiny – Kousek ze mě. Jsou to zachycené krajiny z Trutnovská a z okolí Prahy. Krajiny, které prozrazují vnitřní barevný svět autorky. Je to abstrahovaná realita, výseky konkrétních krajin, plujících na žlutém abstraktním poli. Žlutá barva má své jasné opodstatnění, symbolizuje energii místa a světlo vycházející z dnes postupně mizející krajiny. Pro autorku fenomén krajiny v kontextu s historií české krajinomalby znamená stále něco křehkého, až posvátného.
Vystavovala a vystavuje v mnoha českých a zahraničních galeriích. Je zastoupena ve sbírkách Národní Galerie v Praze, Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a v řadě soukromých sbírek.

POCTA HRABALOVI

Nedávno jsme vám představili výběr prací výtvarníků, kteří tvoří svá díla v rámci projektu Domácí úkoly. Témata zadává Miroslav Lipina, majitel Galerie La Femme. Jako jedenadvacátý domácí úkol bylo vypsáno téma Pocta Bohumilu Hrabalovi. Když se ohlédneme na spisovatelovu tvorbu, povídky, romány i na jeho svérázný život, je jasné, že inspirace byla bohatá.

Inspirace z Budapešti
K vypsání tohoto Domácího úkolu inspiroval Miroslava Lipinu loni zjara Michal Černý, ředitel Českého centra v Budapešti. „Michal Černý mi loni v květnu připomněl, že se blíží sté výročí narození Bohumila Hrabala, okamžitě jsem si uvědomil, že to bude výborné téma pro domácí úkol na rok 2014.“

Velký nebo malý obraz?
„Oslovil jsem víc lidí než obvykle. Všichni do toho šli s nadšením. Naznačil jsem, že možná získáme možnost vystavovat na Staroměstské radnici. Ale neměl jsem to potvrzeno, a tak umělci nevěděli, zda mají dělat velké nebo menší věci. Vždyť druhou variantou byla moje prostorově menší Galerie La Femme,“ vypráví s úsměvem organizátor akce. „Někteří, například Roman Brichcín, Ladislav Klusáček nebo Miroslav Jiránek, uvěřili a vytvořili dopředu větší obrazy. Nevěřící měli smůlu. Když bylo rozhodnuto, nestihli udělat nic většího.“

Místo názvů příběhy
Když začali výtvarníci nosit obrazy, na některých prý bylo těžké poznat, jak s Hrabalem a jeho tvorbou souvisejí. Miroslav Lipina tento problém vyřešil jednoduše. Tvůrci museli nosit také text, na kterém popsali svou inspiraci. Že to byl dobrý nápad, můžete posoudit i vy. Svůj domácí úkol stihlo v termínu odevzdat třiaosmdesát „žáků“, a to nejen tuzemských. „Okno pana Hrabala“ poslala i významná holandská autorka Stasha Chimbur, z Bělehradu přivezla obraz Tanja Aleksić, přispěli i čtyři výtvarníci ze Slovenska, například Igor Piačka,“ vypočítává Miroslav Lipina. „Zúčastnili se i fotografové a tvůrci koláží.“

Hrabal se ještě vrátí
Výstava na Staroměstské radnici skončila 23. března a hned se stěhovala dál. Nejdřív do Maďarska, do Českého centra v Budapešti, a pak do Tatabánye, města, které leží 50 kilometrů nad Budapeští. V květnu si projekt prohlédli návštěvníci Českého domu v Bruselu. Pak se Hrabal vrátí zase domů. Koncem srpna a v září se obrazy objeví v Kroměříži. Takže ten, kdo nestihl výstavu v Praze, může si udělat výlet na Hanou. Uvidí dokonce i nové obrazy, protože opozdilci své domácí úkoly ještě přinášejí.
Text: Marie Rubešová

MICHAL JEMELKA

Narozen 1974 v Olomouci, žije a tvoří v Kroměříži. V letech 1993 – 1998 studoval obor VV pro ZUŠ na PdF UP v Olomouci. Od r. 2001 má v Muzeu Kroměřížska na starosti sekci výtvarného umění jako propagační grafik, kurátor výstav a správce sbírky. Od roku 2009 člen Unie výtvarných umělců Olomoucka.

Born in 1974 in Olomouc, now living and creating in Kromeriz (the Czech Republic). In the years 1993 – 1998 he studied art on Pedagogical faculty of Palacky University in Olomouc. Since the year 2001 he has been working in the Muzeum Kromerizska as a graphic designer and curator of exhibitions and art collections. Since 2009, he has been a member of The Visual Artists Union of Olomouc Region.